100 dní trvání ruské agrese proti Ukrajině je už poměrně dlouhé období. Asi stačí na to, aby si lidé, kteří předtím dlouhodobě trpěli zvláštním pochopením pro Rusko, protože v něm bláhově viděli jakousi hráz proti západní dekadenci, opět uspořádali myšlenky a pustili se do relativizace příčin konfliktu a činili z útočníka svým způsobem oběť jakýchsi provokací. Ostatně tuto myšlenku už poměrně zkraje konfliktu rozehrál ruský ministr zahraničních věcí Lavrov, když se Rusku nedařilo a bylo třeba začít hledat strategii pro zařazení zpátečky: „Rusko bylo do konfliktu vtaženo Západem.“ Nejde teď o to, že domnělý garant všeslovanství posílá proti bratrskému národu muslimské hordy, ani o to, že přívrženci bludu o nacistické Ukrajině, postaveném na kdysi částečně neonacistickém marginálním pluku Azov velkoryse ignorují ruské neonácky od wagnerovců po putinjugend, ale o jiný zajímavý paradox: Ti, kteří požadují „domluvit se na míru“ s Ruskem za cenu územních ztrát Ukrajiny, patří mezi ty, kteří v minulosti nejhlasitěji kritizovali západní selhání při Hitlerově agresi proti Československu.

Jakkoliv jsou historické paralely vždy zrádné, případ československého pohraničí a německých nároků na něj, respektive případ ukrajinského Donbasu a jeho zabírání Ruskem jsou si podobné neuvěřitelně. Vždy na začátku stála arogance státu, ať už Československa nebo Ukrajiny vůči národnostní menšině, která vyústila v naprosto neadekvátní reakci sousedního agresora. Tuto reakci zejména v případě Ruska nelze vidět jen západně pragmatickýma očima jako snahu oslabit hospodářsky v poslední době se zvedající Ukrajinu stagnujícím Ruskem rozežíraným vnitřními problémy, ale jako ryzí výpad imperialismu, který má ruský stát historicky včleněn a udržován mezi principy, na kterých stojí. I proto by mělo každému, kdo má na srdci především zájmy Česka a cítí se být vlastencem, záležet na tom, aby měl Rusko od sebe co nejdál, čehož v dané chvíli nejsnadněji dosáhne tak, že Ukrajina, jejíž existenci Rusko v podstatě neuznává a jehož národ považuje za jakousi vývojově nižší větev toho svého, uspěje. Obecně je pak naše geopolitická situace dána polohou mezi Německem, jehož proruská ostpolitik exemplárně selhala, a právě zmiňovaným Ruskem. Z toho by měla vyplývat naše co nejintenzivnější snaha být zajímavým partnerem pro země, které můžou reálně působit jako protiváhy těchto spřízněných mocností, a to ve prospěch našich zájmů, Velkou Británii a USA. A pokud dostatečně zajímaví být nedokážeme, pak aspoň být sami tak silnými, jak jen to lze. Obě cesty ostatně úspěšně realizují Poláci.

Ukraine war vector created by gstudioimagen1 – www.freepik.com