Kdo by to byl řekl, že zrovna dezinformace nám přinesou takový diskomfort, chcete-li nepohodu?! Pojem, který se přitom nechá zadefinovat poměrně snadno: jako úmyslně šířená nepravdivá informace. Kategorie, kterou velmi dobře zvládá odbavit české právo tam, kde dezinformace představuje společensky nežádoucí jev: ať už jde o pomluvu nebo šíření poplašné zprávy. Pomluva, kdy zlomyslně šířená nepravda může ohrozit něčí vážnost. Šíření poplašné zprávy, kdy zlomyslně šířená nepravda může vážně způsobit znepokojení části obyvatel. Tím by celé téma mohlo být v zásadě vyřešeno, ale není.
Kličky kolem definice
Do společenského hledáčku se dostává dezinformace v jakémsi širším slova smyslu, kdy potěruhodná může být i informace, kterou nelze zařadit do kategorie faktické nepravdivosti. Informace, která se ani nesnaží tvářit jako údaj nebo fakt, ale prezentuje subjektivní pohled na věc. Nebo informace, která třeba nepravdivá je, ale není šířena s nějakým záměrem, natož zlomyslným, tzv. misinformace. Dalo by se říct, že informace označovaná jako dezinformace pak často nemusí být společensky nežádoucí, jak chápe trestní právo, ale může být prostě nepohodlná. Ať už pro konkrétní společenskou skupinu nebo třeba pro stát.
I proto se můžeme setkat s tragikomickými vystoupeními některých osobností, které nechtějí použít výchozí triviální definici dezinformace. Ne proto, že by ji nebyly schopny dát dohromady. Prostě proto, že do takto zavedeného pojmu není možné vměstnat právě informace nepohodlné. Naposledy se tak podařilo zamotat se do konstruování jim vyhovující definice některým významným představitelům eurolidovců. Přitom jedna z nich, Helena Langšádlová, navzdory tomu, že dlouhodobě poučuje občany jak dezinformacím nepodlehnout, se sama stala v případě pomluv šířených polskými progresivci proti partnerům Aliance pro rodinu nechtěným příkladem odstrašujícím.
Kdo podléhá dezinformacím
Pojem dezinformací je ovšem velmi často spojován s pojmem konspirační teorie, a zejména ti, kdo mají tendence přijímat teorie spiknutí za přiměřený popis příčin veškerého dění na světě, jsou uvažováni jako typičtí nebo výhradní příjemci dezinformací. Předpokládá se tedy, že dezinformace generují lidé postavení mimo stát nebo stát nenávidějící, a to pro lidi, kteří nejsou schopni postihnout přirozenou složitost světa a rozličné motivy jeho aktérů než tak, že uvěří triviálním teoriím o spiknutí úzce vymezené skupiny mocných jedinců, která to tu má všechno na starost a jedná s cílem sobě pomoct a ostatní poškodit, zotročit nebo eliminovat. Frustrovaní rebelové bez příčiny.
Velice často se předpokládaná slabost těchto lidí bránit se dezinformacím bere jako důsledek nedostatečně moderního školství a má být vyléčena výukou kritického myšlení, a to na úkor tzv. zbytečného biflování. Kritické myšlení z definice znamená schopnost nepodléhat prvnímu dojmu, obecnému mínění nebo naléhavosti nějakého sdělení, naivně nepřebírat tradované názory, dokázat zaujmout odstup a připustit odlišný pohled. Kritické myšlení tak umožňuje třídit informace, vybírat z nich ty pravdivé, všimnout si, co a proč sdělováno je, případně naopak sdělováno není. To se mimochodem těžko může obejít bez poměrně robustní základní báze nabiflovaných faktů, ale to už by bylo jiné téma.
Zmínku o kritickém myšlení jako protipólu tendence podléhat konspiračním úvahám a z nich vyplývajícím dezinformacím jsem zařadil proto, abychom mohli nastavit zrcadlo těm, kdo proti tzv. dezinformacím nejintenzivněji bojují. Samozřejmě s potřebným pochopením a nezbytnou empatií, jak sama Helena Langšádlová ve svých doporučeních pro jednání s osobami dezinformacím podléhajícím doporučuje. Jsou stát, jeho představitelé a příslušné proti údajným dezinformacím bojující servisní organizace vzorem kritické práce s informacemi, nebo příslovečnou kovářovou kobylou? Jsou ti, kdo se zaklínají věrností faktům, typu Cemperových Manipulátorů nebo toho, co se v současnosti stalo z kdysi excelentní organizace Sisyfos, skutečně protipólem pojmenovaných dezinformátorů na ose pravda-lež?
Státní dezinformace v době covidu
To lze poměrně dobře demonstrovat na proběhnuvší pandemii nemoci covid-19 a státní reakci na ni. Kdyby se stát a spol. měly objevit na druhé straně barikády v kvalitě hledání pravdy, tedy proti těm, kdo úmyslně předkládají nepravdivé informace, aby jim ti, kdo jim nekriticky chtějí podlehnout, mohli podlehnout, museli bychom na prvním místě pozorovat velmi poctivou kritickou diskuzi. V jejím středu by byla vědecká metoda a předkládaným argumentem výstupy robustních odborných studií. Ve středu pozornosti by se naopak zcela jistě nenacházelo ad hoc kádrování odborníků na dobré a špatné a jejich účelová selekce dle zastávaného odborného stanoviska. Ve středu pozornosti by se stejně tak nenacházel žádný odborný výstup coby předmět autoritativních prohlášení s trvalou platností. Věda totiž znamená postupný proces konvergence k pravdě, nikoliv poukaz na vlastnictví pravdy.
Paradoxně byl veřejný prostor zahlcený odborným biasem, prohlášení činěna právě na základě příslušnosti k některé z odborností, nikoliv na základě tvrdých vědeckých výstupů, a prohlášení byla činěna velmi silně a univerzálně, a to jak z úst vybraných odborníků, tak představitelů vlád. Paradoxně i loajální příjemci tohoto odborně předpojatého servisu neprojevili schopnost kritického myšlení tak, že by se dožadovali tvrdých dat, tam kde to bylo možné. Podlehli prvnímu dojmu, svezli se s hlavním proudem, nebyli ochotni připustit jiný pohled. A přitom se zaklínali heslem „věřím ve vědu“ a přesvědčením, že v konkrétních politicko-odborných organizacích jsou lidé na svém místě, kteří jednoznačně budou vždy rozhodovat v jejich prospěch.
Dá se tak shrnout, že na jedné straně je zde skupina konspiračních teoretiků a jejich odběratelů, co státu a oficiálním zdrojům zásadně nedůvěřují a co si hledáním jednoduchých příčin snaží najít nějakou kotvu ve složitém světě. Na druhé straně pak skupina, kterou představuje samotný stát a k němu připojení lidé, již apriori nepochybují o ničem z toho, co jim stát předkládá, protože si státní paternalismus užívají nebo bezmeznou loajalitou vůči státu dávají najevo svoji oddanost věci. Těm se svého času říkalo svazáci. Paradoxně tak může být na jedné lodi dezinformací jak konzument výstupů konspiračních teoretiků, tak nekritický konzument státní propagandy. Možná by se spíš dalo mluvit o dvou kohoutech na jednom smetišti – je tak zřejmější, proč jedni divoce obhajují dezinformace coby legitimní alternativní pohled na věc, zatímco druzí mají jejich nositele za společenské škůdce, protože zmíněné dezinformace jsou z principu v protikladu s oficiálním pohledem státu.
Velmi dobře určujícím ukazatelem, chceme-li rozlišit, máme-li tu čest s člověkem hledajícím pravdu, nebo člověkem, který je nekritickým příslušníkem nějakého kmene (a neřeším teď, jestli v konkrétních jednotlivostech pravdu má nebo nemá), je jeho tendence propojovat nesouvisející témata a kastovat svoje okolí podle jednoduchého klíče: Kdo nezastává stejný soubor postojů k různým tématům jako já, zřejmě zastává soubor postojů opačných. Například kdo nesouhlasí se státními lockdowny, restrikcemi a nařízeními, které mají údajně bránit rozvoji epidemie, je současně tzv. ruský šváb a přeje si úspěch Vladimira Putina proti Ukrajině.
Všimněme si dalších zajímavých paradoxů, které se v diskuzích o covidu objevovaly, a to i ze strany představitelů státu, kteří podporují boj proti dezinformacím a zaštiťují se kritickým myšlením. Na jedné straně odmítáme například využívání isoprinosinu, protože v jeho prospěch neexistuje dostatek důkazů, na druhé straně jsme používali plošně roušky, ačkoliv o jejich převládajících přínosech a absenci rizik jsme tvrdé důkazy neměli a nemáme. Na jedné straně pochybujeme o schopnosti dospělých adekvátně filtrovat informace o přínosech a rizicích očkování, na druhé straně klidně necháme patnáctileté, aby se sami rozhodovali o očkování, protože jsou už dost velcí na to, aby se rozhodli. Na jedné straně upozorňování na některé problematické aspekty fungování vakcín proti covidu označujme za cynické strašení lidí, na druhé straně se nebojíme argumentovat mrazáky v ulicích, chceme-li, aby se lidé podvolili restrikcím. Na jedné straně státy zavádějící restrikce považujme za vzor hodný následování, na druhé straně ty, které se k nim neuchýlily, odfiltrujme jako jakési pro nás nevhodné jednotlivosti. Na jedné straně požadujme, aby se k tématu vyjadřovali jen odborníci, na druhé straně vylučujme ty z nich, kteří nenesou ten „správný“ pohled na věc.
Vraťme se ovšem k samotným dezinformacím, tedy úmyslně šířeným nepravdivým informacím. Dalo by se namítnout, že pokud stát funguje, jak má, není třeba řešit absenci kritického myšlení u těch, kdo jsou na jeho straně, protože samotnou kritickou rozvahu obstarají státní odborné panely a politici na to dohlédnou. To by bezesporu bylo lákavou představou, ale v reálném světě nelze počítat s její realizací. Pokud je třeba řeč o potýkání se s epidemií a na stole leží přístupy restriktivní a nerestriktivní, budou politici aplikovat teorii her a rozhodnou se pro restriktivní přístup, protože ten jim nabízí alibi pro případ, kdy je takový přístup adekvátní, i tehdy, kdy se jedná o neefektivní overkill. Můžou se vždy odvolat na skutečnost, že to mysleli dobře, i když se postup ukazuje jako zoufale škodlivý. Naopak v případě prohry nerestriktivního přístupu nebudou mít šanci se vymluvit, selže-li ten, protože vždy se objeví někdo, kde řekne, já jsem vám říkal, že máte být restriktivní, vy jste to ignorovali, takže máte krev na rukou.
Jinou potíží, která z pohledu politiků není příjemná při volbě méně restriktivních přístupů, je skutečnost, že tyto přístupy jsou často náročnější na organizaci, státní aparát, komunikaci a individualizaci. Oproti tomu sáhnout po plošné restrikci politikům umožňuje nastavovat poměrně jednoduchá kritéria, komunikovat jednoduché mantry a uspokojit výraznou poptávku zneklidněných obyvatel po zachraňování. To pak vede i k sestavování odborných týmů, u kterých klíčem není prokázaná odbornost robustní publikační činností v impaktovaných zdrojích. Je jím ochota vyjít vstříc jinak než odborně motivované politické i občanské třídě výměnou za svit reflektorů během kritického období.
Zhruba takto se dá vysvětlit, proč většina států nedokázala racionalizovat režim svého fungování během covidu v souladu s vyvíjejícím se poznáním poté, co po počátečním šoku sáhla k nejtvrdšímu přístupu čínského typu. Tehdy to mohlo právě kvůli nedostatku kvalitních informací být ještě omluvitelné nebo i pochopitelné. Tyto, stále spolehlivější informace se samozřejmě v průběhu pandemie objevovat začaly a jednou z výzev pro kritické myšlení samozřejmě je s nimi správně zacházet. Snad jako malou zmínku pro porozumění kategoriím epidemiologických studií stojí za to zmínit jejich rozdělení do základních tří skupin: Studie popisné, studie analytické a kontrolované pokusy.
Popisné studie využívají hledání souvislosti mezi faktory a jevy, a formulují tak hypotézy o možné příčinné souvislosti mezi nimi. Například se můžeme ptát, jestli na místech, kde se více používaly roušky, bylo méně covidu, a pokud ano, vzít tezi „více roušek, méně covidu“ k dalšímu zkoumání. Potíž je ovšem v tom, že data ukazují, že nejenže takováto souvislost neplatí, ale je to dokonce i naopak.
Analytické studie slouží k dalšímu prověření hypotéz, protože hledají vztahy mezi faktory a jevy. Jejich základní potíž je ta, že nedokáží účinně eliminovat tzv. zavádějící faktory, tedy že jiný faktor vyskytující se společně s faktorem sledovaným má teprve ten skutečný vliv na výskyt jevu. Proto výstupy analytických studií nelze brát příliš vážně a určitě nelze na jejich základě přijímat zásadní rozhodnutí s dopadem na celou společnost. Spolehlivým ukazatelem příčinné souvislosti mezi faktorem a jevem jsou teprve kontrolované pokusy, které žádné například ve věci roušek statisticky významný přínos neukázaly.
Roušky coby špička ledovce
Není se ostatně čemu divit. Počáteční nadšení pro roušky, o kterých se do té doby vědělo, že jejich plošné využívání prevencí šíření respiračních chorob není, vzniklo na základě neplatné hypotézy, že v případě covidu je významným způsobem šíření choroby šíření z infikovaných jedinců bez příznaků. To dostupné studie vylučují. Přesto dodnes státy šíří dezinformaci, že plošné používání ochrany dýchacích cest je základním účinným přístupem v boji proti covidu, ačkoliv tomu tak s vysokou mírou jistoty není. Někdo by mohl namítnout, že aby se jednalo o dezinformaci, musela by být šířena záměrně, a není-li šířena záměrně, je to pouhá misinformace, tedy nesprávná informace šířená nevědomky. Hypoteticky lze takovou variantu připustit. Projde ale taková úvaha přes Occamovu břitvu, tedy že stát se vším svým podpůrným aparátem je jen neinformován? Vezmeme-li do úvahy, že z vnitřních struktur státu se nejednou ozvalo, že rouška je především důležitý symbol, a to včetně úst zdravotnických expertů na zdravotním výboru nejvyššího zastupitelského sboru…?
Dalo by se říct, že rouška je jen špičkou ledovce toho, jak je na poli covidu zdánlivě argumentováno vědou, ačkoliv věda oporu pro postupně mantrifikovaná politická hesla nenabízí. Přesto i organizace oficiální mainstream podporující a zaštiťující se kritickým myšlením, jako je zmiňovaný Sisyfos, byly naprosto vážně svého času schopny účinnost roušek v boji proti epidemii „dokládat“ absurdními videi s prskajícími figuranty v laboratoři nepoužívajícími při kýchnutí ani ruku před pusou následně „vyřešené“ nasazením roušky. Jenže asymptomatický nositel infekce prostě z definice nekýchá a nekašle. Dokonce upozornit i na triviální fakt zmíněný i v podkladech WHO, že používání roušek vede k vyššímu výskytu dermatitid, znamenalo v rámci sisyfovského tribalismu vyloučení z diskuze.
Tak jako tak je pro mě postoj k rouškám hezkým testem schopnosti kriticky myslet. Kdo jejich plošné nasazení ještě letos považuje za přínosné, testem neprošel. Ale abychom se nevěnovali jen jednomu tématu, tématu roušek, byť se zřejmě jedná o téma, které napáchalo nejvíce společenských škod během pandemie covidu, je třeba zmínit i další nepravdy, které stát prostřednictvím svých mluvčích autoritativně sděloval, ačkoliv už v danou chvíli mohl vědět, že nebudou udržitelné.
Magnet na dezinformace: očkování
Ministr Blatný, lékař, v lednu 2021 pronesl dnes už legendární výrok: „Tím, že se naočkuji, nemohu dostat nemoc. Neonemocním a nemohu nakazit někoho jiného.“ Nevím, jestli je od lékaře přiměřené očekávat, že bude vědět, že spolehlivost systémových vakcín při potírání infekce vyskytující a šířící se především přes sliznice, nemůže být zásadní. Ostatně rhinoviry nebo ostatní koronaviry jsme doposud taky nevymýtili. Ale tušit, že z principu žádné očkování není stoprocentní, by lékař jistě mohl. Ostatně ani výrobci vakcín si netroufali tvrdit, že očkování zajistí zastavení přenosu viru a jeho eliminaci ze společnosti. Oficiální indikací, se kterou se obraceli na regulátory se žádostmi o podmíněnou registraci, bylo zabránit vážnému průběhu nemoci. Přesto ještě i půl roku po Blatného výroku v podobném duchu byl schopný teze o zastavení šíření nemoci papouškovat i prominentní epidemiolog Maďar. Samozřejmě nakonec se pod tíhou reality z tečky za koronavirem stala nanejvýš tečka za vážným průběhem a symbol neschopnosti státu adekvátně komunikovat.
Další oblastí, kde oficiální orgány autoritativně, bez jakýchkoliv pochybností, prosazovaly věcně nesprávné stanovisko, bylo vytrvalé zpochybňování kvality v minulosti získané přirozené imunity, pročež byli lidé, kteří bez úředního zdokumentování prodělané nemoci a/nebo po uplynutí arbitrárního půlročního intervalu nuceni podstupovat i tři dávky očkování, ze kterého nebenefitovali, a to jen aby mohli nastoupit do letadla a odletět například na služební cestu do jiné země. Za cenu rizika možného vzniku imunokomplexů a generalizované sérové nemoci kvůli nadbytku protilátek. A to se nebavíme o tak závažných zjištěních, jako je kontrolovaná studie dánských vědců pro Lancet, která ukazuje, že genové vakcíny sice dle očekávání snižují smrtnost na covid, ovšem z hlediska celkové úmrtnosti je jejich přínos neutrální, protože v očkované skupině dochází k nadproporčnímu výskytu necovidových úmrtí proti skupině kontrolní.
Právě snaha státu ulevit si od individuálního přístupu, neochota přenést odpovědnost na jednotlivce a vložit důvěru do jeho rukou a rukou jeho ošetřujícího lékaře vedla k přespříliš generalizovaným doporučením (která nadto byla vymáhána), vedla k šíření obecně nepravdivých informací, ať už se budeme přiklánět k tomu, že to byly z lenosti generované misinformace, než záměrně vytvářené dezinformace, ale zásadně to přispělo k relativizaci důvěry ve vědu i stát. Osobně jsem z léta coby obecně příznivce očkování očkovaný proti covidu vektorovou vakcínou, protože tuto technologii považuji na rozdíl od genových vakcín za do značné míry nekontroverzní. Moje praktická lékařka, která není žádnou bláznivou homeopatkou nebo ezodoktorkou, mimochodem zastávala postoj, že očkování mají využívat rizikoví, takže jsem jednal vlastně navzdory jejímu doporučení.
Na podzim jsem se od vládních odborníků dozvěděl, že jednodávková vektorová vakcína je z hlediska účinnosti slabá, takže bych měl jít na přeočkování. Místo toho jsem vyrazil na stanovení protilátek, kde jsme se dozvěděl, že mám silnou pozitivitu ochranných vazebných protilátek. Kromě toho jsem získal i buněčnou imunitu. Na jaře mě na další protilátkový test dostal další podobný generalizující výrok ze strany některého z médii protežovaných odborníků, že kdo je očkován jednodávkovou vakcínou, jako by nebyl vůbec, opět s výsledkem kategorizovaným coby silná pozitivita. Okolo Velikonoc jsem covid zřejmě prodělal, ačkoliv mi všechny antigenní testy vycházely negativní, avšak hladina protilátek mi následně výrazně vzrostla. Průběh nemoci u mě vypadal zhruba stejně jako nežádoucí reakce po očkování – den se zimnicí a svalovou bolestí. Proč o tom mluvím? Buď tedy očkování bylo vyvanuté, jak hlásali odborníci v médiích, a pak jsem skutečně měl dát na svoji ošetřující lékařku, protože jsem si mohl ušetřit nežádoucí reakci srovnatelnou s proděláním nemoci, nebo naopak očkování fungovalo v souladu s laboratorním zjištěním a stlačilo u mě průběh nemoci na úroveň nežádoucích účinků vakcíny. Oboje současně ovšem platit nemůže.
Je ale ještě jeden důvod, proč svoji osobní zkušenost zmiňuji. Jak je známo, stávající vakcíny nemíří proti celému koronaviru způsobujícímu covid, ale jen proti jeho chemické přísavce, tzv. spike proteinu. V odborných zdrojích byly zmiňovány obavy, že zejména u dětí může takový přístup vést k nevratnému ofsetu imunity, která nebude adekvátně zacházet s celým virem, naučí-li se jen na jednu z jeho částí. Tyto obavy byly oficiálními činovníky dementovány coby neopodstatněné. V případě laboratorních testů protilátek se právě cílení vakcín na jen jednu část viru využívalo pro rozlišení, zda protilátky naběhly v důsledku infekce, nebo očkování. V případě postinfekčních protilátek byly zastoupeny i ty nukleokapsidové působící proti pouzdru viru. Vtip je v tom, že u mě se tyto nukleokapsidové protilátky nevytvořily, ani když jsem se s infekcí vypořádal, což dokladuje vznik ofsetu imunity, který údajně neměl nastat. Jestli je toto žádoucí v případě dětí, jejichž imunita se potřebuje adekvátně připravit na dospělost, nechávám na posouzení laskavých posluchačů.
Z uvedeného ovšem vyplývá, že stát, který sám není schopen spolehlivě zpracovávat realitu tak, aby občanům zprostředkovával její adekvátní a přesný obraz v podobně informací, jejichž pravdivost nemůže být zpochybněna, nemá žádný nárok pouštět se do boje proti dezinformacím. Natož v jeho rámci používat nástroje typu cenzury.
