Jednou nejčastěji se vyskytující nesmyslnou hláškou stojící na začátku podpory kdekterého zeleného dekarbonizačního nesmyslu je „všichni chceme žít v čistém prostředí, dýchat čistý vzduch a pít čistou vodu“. Vzhledem k tomu, že ji často používají různí politici, je otázkou, zda neschopnost rozlišovat mezi netoxickým a nezapáchajícím oxidem uhličitým na jedné straně a na straně druhé prachovými částicemi nebo oxidy dusíku, které představují významná zdravotní rizika, je skutečná nebo předstíraná, ale ani jedna z variant není uklidňující. Obecně je velkou potíží, že se témata globální změny klimatu na jedné straně a potřeby udržovat čisté životní prostředí na straně druhé směšují do jednoho. Druhé téma je přitom samozřejmou agendou nejen konzervativní politiky, ale každého zodpovědného člověka. V prvním případě se o přínosnosti dá bavit jenom velmi těžko nebo vůbec.

Boj proti oxidu uhličitému přitom paradoxně může jít proti ochraně zdravého životního prostředí a bylo to vidět svého času třeba na daňovém dumpingu nafty proti benzínu, protože naftové motory jsou úspornější, tedy produkují méně skleníkového plynu, avšak kvůli fyzikálně „brutálnějším“ podmínkám během spalování produkují více rakovinotvorných látek, jejichž následné odstraňování konstrukci dieselů komplikuje a v případě výpadku dodávek močoviny třeba i znemožňuje jejich funkci. Ostatně i emisní normy musely být z principiálních důvodů pro diesely mírnější. V současnosti přitom nebojujeme o to, jestli chceme diesel, nebo benzín, ale jestli má na přežití nárok spalovací motor jako takový, a to na úkor nedotažené technologie, u které nemáme zajištěnou strategickou bezpečnost, ani pokud jde o dodávky surovin pro jejich výrobu, ani pokud jde o zajištění energie. Přitom i kdyby všechno toto bylo, je nejisté, jestli je daná technologie vcelku vůbec klimaticky příznivější. Nemluvě o tom, že samotné pozitivní efekty nejsme schopni u tohoto chaotického, nelineárního systému, kterým klima je, kvantifikovat, ani ostatně neznáme a v principu můžeme těžko definovat cosi jako klimatické optimum.

Zdálo se přitom, že energetická krize vzniknuvší coby přímý důsledek imperiální politiky Ruska, bude umenšovat bláhové snahy o lokálně evropské dosažení uhlíkové neutrality. Ostatně i guru elektromobility Elon Musk záhy po napadení Ukrajiny horoval za domácí produkci fosilních paliv a navýšení těžby u seriózních dodavatelů. Bohužel to zatím na odstoupení od různých greendealů nevypadá, protože někteří politici na něj navázali příliš politického kapitálu, nemluvě o reálném kapitálu na tyto politiky navázaných lobbistů. Stále častěji se tak mluví o tom, že nejde jen o to zachovat stávající životní styl, jen v elektrické a energeticky úspornější podobě, ale o jeho samotnou radikální změnu. Nepřekvapuje pak, že i organizace typu Mezinárodní agentury pro energii přicházejí s tak čínskými nápady, jako je zákaz jízdy v neděli nebo jízda střídavě pro liché a sudé registrační značky.

Mad scientist photo created by DCStudio – www.freepik.com